Kolik toho ještě musíme zvládnout?

Žijeme v době, která nám s nebývalou intenzitou ukazuje, kým vším bychom ještě mohli být. Ze všech stran k nám přicházejí návody, podcasty, kurzy, workshopy a výcviky, které nabízejí další a další možnosti rozvoje. Můžeme lépe rozumět sobě, kvalitněji komunikovat, vědoměji vychovávat děti, zdravěji zacházet s penězi, efektivněji pracovat, lépe regulovat své emoce, pečovat o vztahy, tělo i sexualitu, rozvíjet spiritualitu, odolnost nebo sebedůvěru. Před člověkem se otevírá téměř nekonečný katalog možností, jak na sobě pracovat. 

Samo o sobě na tom není nic špatného. Touha učit se, zrát a rozšiřovat své možnosti patří k lidskému životu. Potíž může nastat ve chvíli, kdy se z nabídky stává tlak. Kdy už se nerozvíjíme proto, že nás něco skutečně oslovuje a odpovídá našim potřebám, ale proto, že stále zřetelněji vnímáme rozdíl mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom údajně mohli – nebo dokonce měli – být. 

Čím více možností před sebou vidíme, tím více si totiž můžeme uvědomovat i to, co ještě neumíme, nemáme a nezvládáme. Vedle našeho skutečného já se postupně vytváří jakýsi ideální obraz člověka: vyrovnaného, vědomého, zdravého, produktivního, finančně gramotného, vztahově zralého, emočně regulovaného a pokud možno ještě duchovně ukotveného. Obraz, vůči němuž lze téměř vždy prohrávat. 

A tak může začít nenápadná honba. Jeden kurz vystřídá druhý, jedna metoda nás přivede k další a každá nově získaná kompetence současně odkryje několik dalších, které zatím nemáme. Místo pocitu růstu se může dostavovat úzkost a chronický pocit nedostatečnosti. Místo větší důvěry v sebe sama stále intenzivnější sebesledování a sebehodnocení. Člověk se rozvíjí, a přesto má paradoxně stále silnější pocit, že není dost. 

Z psychoterapeutického hlediska je důležité, že naše schopnost přijímat a integrovat nové zkušenosti není neomezená. Psychika i nervový systém potřebují nejen stimulaci a nové podněty, ale také bezpečí, čas, odpočinek a možnost zkušenost zpracovat. Nestačí něco pochopit nebo se naučit. Nová zkušenost se potřebuje stát součástí našeho života – propojit se s emocemi, tělesným prožíváním, vztahy a konkrétní zkušeností. Jinak může zůstat jen další vrstvou vědění, kterou o sobě máme, aniž by se skutečně stala naší součástí. 

Právě zde mohou být inspirativní tělesně orientované psychoterapeutické přístupy, například Somatic Experiencing a další směry pracující s tělesným prožíváním a regulací. Připomínají, že člověk není pouze mysl, která má získávat stále přesnější informace o tom, jak správně žít. Jsme také tělem a nervovým systémem. Vnímáme napětí a uvolnění, přiblížení a odstup, energii a únavu, bezpečí a ohrožení. A právě skrze tyto jemné signály se můžeme učit znovu rozpoznávat, co se v nás skutečně odehrává. 

Důležitá je zde schopnost interocepce – vnímání vnitřních tělesných stavů. Všimnout si dechu, napětí, sevření, tepla, chladu, tíhy, lehkosti, pohybu nebo impulzu, který se v těle objevuje. Ne proto, abychom každý tělesný pocit považovali za neomylný kompas. Spíše proto, abychom obnovovali vztah k vlastní zkušenosti a dokázali si všimnout, jak na nás určitá situace, člověk nebo rozhodnutí skutečně působí. 

Stejně důležitý je kontakt se zdroji – s tím, co nám poskytuje oporu, stabilitu, bezpečí nebo pocit živosti. Může to být vztah, místo, pohyb, vzpomínka, vlastní schopnost, kontakt s přírodou nebo prostá zkušenost, že se v určité chvíli cítíme ve svém těle dobře. Takové zdroje nejsou únikem od obtížného prožívání. Mohou naopak vytvářet podmínky, díky nimž jsme schopni se k němu přiblížit, aniž bychom jím byli zahlceni. 

Teprve z místa, kde jsme alespoň trochu v kontaktu se sebou, lze podle mě smysluplně položit otázku: Co vlastně potřebuji rozvíjet právě já? 

Odpověď může být překvapivá. Možná nepotřebujeme další kurz produktivity, ale více odpočinku. Možná nepotřebujeme další komunikační techniku, ale schopnost vnímat vlastní hranice. Možná nepotřebujeme být ještě odolnější, ale dovolit si někdy odolní nebýt. Možná nepotřebujeme další nástroj sebepoznání, ale čas, aby to, co už o sobě víme, mohlo skutečně dozrát. 

A možná samozřejmě zjistíme, že se něco nového opravdu chceme naučit. Rozdíl je v tom, odkud takový pohyb vyrůstá. Zda je poháněn úzkostí a pocitem "ještě nejsem dost", nebo zda vychází ze zvědavosti, potřeby, radosti, zájmu a přirozené touhy něco ve svém životě rozvinout. 

To je pro mě rozdíl mezi rozvojem zvenku dovnitř a zevnitř ven. 

Při pohybu zvenku dovnitř může člověk postupně přebírat stále více představ o tom, jaký by měl být, aniž by měl dostatek prostoru zkoumat, zda jsou skutečně jeho. Může být stále kompetentnější, vzdělanější a funkčnější, ale současně stále vzdálenější vlastnímu prožívání. Navenek život zvládá, uvnitř však postupně ztrácí cit pro to, co chce, co nechce, co je mu příjemné, co už je příliš a kde vlastně končí očekávání okolí a začíná on sám. 

V krajní podobě se tak rozvoj může paradoxně podílet na odpojení od sebe. Člověk se naučí velmi dobře fungovat, regulovat své chování, podávat výkon a naplňovat očekávání, ale méně už cítí vlastní potřeby, únavu, zranitelnost nebo touhu. Je dokonale vybavený pro život – jen v něm jaksi ubývá jeho samotného. 

Takové odpojení má svou cenu. Může se projevovat chronickou nespokojeností, vyčerpáním, vnitřní prázdnotou, ztrátou spontaneity nebo pocitem, že navzdory všemu, co člověk dokázal a naučil se, stále není dost. U někoho se může přidávat úzkostné či depresivní prožívání. Ne nutně proto, že by se rozvíjel příliš, ale proto, že jeho rozvoj přestal být ukotvený ve vztahu k sobě samému.

Psychoterapie proto nemusí být dalším místem, kde se člověk učí, jak se "správně opravit". Může být naopak prostorem, kde na chvíli ustoupí tlak na změnu a vznikne možnost znovu navázat kontakt se sebou. Se svým tělem, emocemi a potřebami. Se zdroji, které už máme. Ale také se zranitelnými nebo zraněnými částmi sebe, které možná nepotřebují další zdokonalení, nýbrž pozornost, porozumění a péči.

Z tohoto místa může postupně vyrůstat i změna. Ne jako projekt sebeopravy, ale jako přirozený důsledek hlubšího kontaktu se sebou. Některé věci budeme chtít opustit, jiné přijmout a další skutečně rozvíjet. Tentokrát však ne proto, že nám někdo ukázal další položku na nekonečném seznamu toho, co nám ještě chybí. 

Nejde tedy o rezignaci na osobní rozvoj. Spíše o změnu jeho směru. Nejdříve kontakt, potom změna. Nejdříve vnímat, potom rozhodovat. Nejdříve být se sebou, potom se ptát, kam chceme růst. Možná totiž nepotřebujeme být stále lepší verzí sebe sama. Možná potřebujeme být alespoň o trochu více sami sebou. Ze sebe ven. Ne zvenku dovnitř.