Odvaha být se sebou

30.10.2026


Možná znáte chvíle, kdy nás něco hluboce zasáhne. Někdo nás zraní, něco nás rozruší, rozzlobí nebo v nás otevře bolest, které bychom se nejraději okamžitě zbavili. První impuls bývá známý: reagovat, bránit se, vysvětlovat, stáhnout se, zaútočit nebo se pokusit nepříjemný pocit co nejrychleji překrýt.

Co kdybychom ale na okamžik neudělali nic z toho? Co kdybychom se pokusili zůstat. Sami se sebou. U toho, co právě prožíváme.

Právě v takových chvílích se někdy otevírá něco mimořádně cenného. Setkání se sebou samými bez obvyklých ochranných vrstev, bez potřeby udržovat určitý obraz o sobě, bez automatických obranných reakcí. Není to nutně příjemné ani uklidňující. Můžeme se dotýkat vlastní bolesti, strachu, studu, bezmoci nebo hluboké nejistoty. Ale jsme v kontaktu. S tím, co se v nás skutečně odehrává.

Někteří psychologové by možná mluvili o autentickém či pravém já. Jiní o takzvaném felt sense – celostním, tělesně zakotveném pocitu významu, který se vynořuje z hlubin našeho prožívání a který často předchází slovům i vědomému porozumění. Ať už pro tento stav zvolíme jakýkoli pojem, jde o něco velmi podstatného: možnost zakoušet sebe sama bez neustálého zprostředkování našimi naučenými rolemi, představami a obranami.

Někdy se můžeme setkat s představou, že stačí vzdát se ega, překonat vlastní osobnost nebo se povznést nad své emoce a cesta k hlubokému sebepoznání se sama otevře. Tak jednoduché to ale zpravidla není. Duchovní či psychologický růst, který obchází naši zranitelnost, může být jen další podobou obrany. Skutečný kontakt se sebou často vyžaduje pravý opak: ochotu sestoupit blíž k tomu, čemu jsme se dosud vyhýbali. Bez násilí na sobě, bez hodnocení, s trpělivostí a soucitem.

Je to nelehká cesta. Můžeme na ní ale postupně vytvářet podmínky, které nám dovolí být sami sobě blíž. Učit se vnímat, co se odehrává v našem těle, emocích a vnitřním světě. Neodmítat předem žádnou část svého prožívání. Klást si otázku, kdo vlastně jsem, když na chvíli nemusím nic předstírat, obhajovat ani naplňovat. Rozvíjet soucit nejen k sobě, ale i k ostatním lidem, kteří se podobně jako my potýkají se svou křehkostí a zranitelností.

Věřím, že je to cesta na celý život. A že stojí za to po ní jít.

Jednou z možností, jak se na ni vydat a nebýt při tom sám, je psychoterapie. Taková, která se nespokojí pouze s odstraňováním příznaků, ale zajímá se také o člověka jako celek. O jeho tělesné prožívání, emoce, vztahy, osobní historii i hlubší existenciální otázky. Psychoterapie, která nevychází z představy, že terapeut ví lépe než klient, kým by měl být a jak má žít, ale vytváří bezpečný prostor pro postupné objevování vlastních zdrojů, souvislostí a možností.

Humanistická psychoterapie, především přístup zaměřený na člověka (PCA), a práce vycházející ze Somatic Experiencing nabízejí právě takové možnosti. Vycházejí z respektu k jedinečnosti člověka, důvěry v jeho vlastní vývojový potenciál a pozornosti k tomu, co se odehrává v těle a bezprostředním prožívání. Nejde o to přinášet hotové odpovědi zvenčí, ale vytvářet podmínky, v nichž se člověk může postupně setkávat s tím, co v sobě dosud nemohl plně vnímat, přijmout nebo pochopit.

Možná totiž nepotřebujeme tolik další návody na to, jak se stát někým jiným. Možná potřebujeme především prostor, ve kterém můžeme být skutečně sami sebou.

Pokud cítíte, že je čas vydat se tímto směrem, nabízím individuální psychoterapii. Prostor pro setkání se sebou, ve kterém není třeba nic předstírat, zvládat, ani působit silně, rozumně nebo přijatelně. Jen být. 

Share